11. květen 201513:05Autor Soňa Molatová
Od 1. 5. 2015 do 17.5.2015 hostí naše republika 79. MS v hokeji. Jak už jsem se párkrát chlubila v rádiu, protože se zápasy hrají nejen v pražské O2 Areně, ale také ostravské ČEZ Aréně, využila jsem příležitost a na zápasy se šla podívat živě.
Už když jsem přijížděla ze školy domů, celá Ostrava byla
najednou dvojjazyčná, na každém rohu byl obrázek Boba a Bobka a především všude
byly šipky s nápisem ICE HOCKEY. Česko očividně bylo dost hrdé na to, že
se u nás děje taková velká věc. V Tescu dokonce dávali lístečky, kde byly
asi do 10 jazyků přeloženy fráze typu: Ahoj, dneska určitě vyhrajete. Škoda,
nevyšlo to, vyhrajete příště. Dej si pivo. Dej si ještě jedno. Zavíráme, jdeme
spát., a podobně.
Já sama jsem konkrétně byla na zápasech USA – Norsko, který
se hrál hned 2. května a následující týden na utkání Norska a Dánska. Protože
mě tahle atmosféra opravdu dost nadchla, navštívila jsem i fan zónu, která je
postavena před ČEZ Arénou. Nejvíce překvapená jsem samozřejmě byla při své
první návštěvě.
Po příjezdu do Vítkovic jsem si teprve pořádně uvědomila, co
že se to u nás děje. Dopravu řídili policisté, v jednom kuse mezi davy
lidí blikaly majáčky policejních aut, nad hlavama nám létal vrtulník a všude
byli lidé v dresech a s malůvkama na obličeji. Nutno říct, že opilí
byli jen ti nejbohatší z nich, vzhledem k tomu, že jedno pivo stálo
75 korun. Což mě přivádí k myšlence, že nejen hrdí, ale taky vychytralí
byli Češi. Parkovací místa vznikaly na místech, kde se normálně neparkovalo a
ještě se kolem aut mihal usměvavý pán se slovy: „Tak, dvě stě korunek si
připravte.". Ty ale dostal nejspíš pouze od těch, kteří se v Ostravě
nevyznají.
Na hokejové zápasy chodím přes rok docela často, ale teprve
tady mi po zádech přeběhla pořádná husí kůže. Auto jsme nechali kousek od
stadionu a zbytek se rozhodli dojít pěšky. Jak jsem zmínila, před arénou je
postavena jedna z mnoha FAN ZONE, které se starají o zábavu fanoušků.
K dispozici byla velkoplošná obrazovka, pódium, na kterém se střídaly
kapely, občerstvení, stolní mini hokej, možnost si zahrát florbal a zároveň
myslím, že pro návštěvníky bylo zajímavé potkávat známé osobnosti, které se na
nějaký ze zápasů vydali – osobně jsem měla štěstí třeba na Milana Baroše, se
kterým jsem se minula v davu.
Před vchodem do arény jsem navštívila obchod se suvenýry,
který pro mě
byl asi překvapením dne. Puk za 600 korun, šála za 790 korun a dres
za 2200 mě ujistily, že ceny jsou přizpůsobeny spíše cizincům. Nad cenovkama
jsem se ale jenom usmívala, protože jsem stejně už dres ČR měla koupený předem.
Než jsme byli vpuštěni do arény, museli jsme projít
bezpečnostními rámy a případně se podrobili kontrole tašek. Dovnitř
nebyl vpuštěn nikdo s jídlem ani pitím a co bylo ještě horší – pokud měl
někdo dojem, že když si občerstvení zakoupí v bufetu u haly a nebude
s tím žádný problém, pak se spletl. No, občas mi bylo docela líto lidí,
kteří si takhle nakoupili třeba 5 piv za 70 korun, dvě vody za 40 a pak to
museli vyskládat vedle ochranky, která je odmítala pustit do haly. Při své
první návštěvě jsem ale nechápala, proč nám z pet lahve v bufetu
odšroubovali víčko, když nás potom dovnitř nechtěli pustit ani se samotnou
lahví s vodou. Moje nadšení z atmosféry na stadionu ale bylo tak velké, že jsem to
považovala za drobnost, vodu odhodila ke koši a šla se posadit na tribunu. Byla
jsem vcelku překvapena, že fanoušci seděli smíšeně, takže zatímco jsem při
druhém zápase byla obklopena fanoušky z Dánska (v momentě, kdy jsem si
uvědomila, vedle koho sedím, došlo mi, že ten večer nejspíš budu fandit
Dánsku), při prvním zápase vedle nás z jedné strany seděli fandové Norska
a z druhé naopak Američani.
Jak už jsem zmínila, na hokej chodím často a mám ho moc
ráda, ale faktem zůstává, že něco jiného je, když vedle vás sedí lidé
z jiných koutů světa, společně všichni děláte mexickou vlnu, dojde vás
obejmout Bob a Bobek a vy si uvědomujete, že živě vidíte zápas týmů, které z velké
části tvoří hráči NHL a KHL. Co je pro spoustu diváků určitě dalším silným zážitkem
je podívaná na vztyčování vlajky a poslech národní hymny týmu, který daný zápas
vyhrál.
Co se týče hokejové atmosféry v Ostravě, musím přiznat,
že mi tohle šílenství bude chybět. Co si budeme říkat, ono se tam normálně
neděje, že na Stodolní potkáte Kopitára, při nedělní procházce vás zdraví Fin v
dresu a modro-bílé paruce, že jedete v tramvaji s Bobem a Bobkem nebo,
že 2 kilometry od vás bydlí Malkin.
Pokud tedy budete mít možnost se dostat do Prahy (případně
do úterka do Ostravy), doporučuju se zastavit alespoň ve fan zóně. Zvláště v době,
kdy zrovna hraje náš národní tým, protože atmosféra při hromadném fandění má
určitě taky něco do sebe a (pro některé) je to o kus lepší a silnější zážitek, než
fandit doma u televize.
