Rozhovor s Jakubem Chrobákem

08. červen 201723:06Autor Earl Grey2

Většina z nás si jej vybavuje převážně jako učitele, ale Jakub Chrobák je jednoznačně jméno, které nám toho může nabídnout daleko více...


 

Jakub Chrobák

 

Jakub chrobák, narozený 16. září 1974 je básník tělem i duší a také zapálený pedagog, ale křivdila bych mu, kdybych řekla, že je pouze to. Je i vynikající kritik a snad i svého druhu filozof.

Vystudoval bohemistiku na ostravské Filozofické fakultě a na svém kontě má tři básnické sbírky – Adresy, Až dopiju, tak zaplatím a Jako prázdné kolo po ráfku, které se vyznačují velmi osobitým jazykem i obsahem, jenž leckdy možná prozrazuje víc, než by sám autor chtěl. Svým jménem se ale může pyšnit i u jiných knih, například Literatura v souvislostech pro SŠ, či Nejlepší české básně 2016.

Své články vydal i v časopisech Host, Literární Noviny, či Aluze a je spoluzakladatelem časopisu Texty, jenž rediguje.

Jako pedagog pracuje na dvou školách najednou – na naší škole Kostce ve Vsetíně a na Filozoficko-přírodovědecké fakultě v Slezské univerzity v Opavě. Jeho studenti se jasně dělí na dvě skupiny: Ty, kteří vnímají jeho zápal a poslouchat jeho výklad je pro ně pokaždé jako výprava do duše české literatury, a ty, kteří vůbec nechápou, o čem mluví.

Podobně rozpolcený je i celý jeho život. Pracuje v rodném Vsetíně, v Ostravě i Opavě.

 

 ***

 

Když jsem byla menší, věřila jsem, že rolí básníka je vyjádřit věci libozvučnými slovy, využít k vyjádření i toho nejhoršího to nejkrásnější, z našeho jazyka. Ovšem Vy se ve své tvorbě nevyhýbáte ani slangu či vulgarismům… Co je tedy básnickým jazykem?

Představa, o které mluvíte, je docela běžná, a k mladému věku asi i nějak autenticky patří. Jenomže člověk, když stárne, tak se taky o světě daleko víc dovídá, a v jisté chvíli mu prostě dojde, že svět není jenom to krásné místo, ve kterém se má veselit a radovat, ale je to taky prostor, kde se dějí hrůzné a děsivé věci, a tam myslím, že úloha básníka začíná - každé ráno se budit, a znova a znova, i díky průzkumu, třeba i přes ta sprostá ošklivá slova, hledat důvody, proč tenhleten svět, i když není dobře udělaný, mít rád.


Dnes jsou často básníci považováni za individua, která se vidí jako velcí umělci, ale vlastně nic moc nedělají, hodně pijí a mimo svou komunitu jsou málokdy schopni prorazit. Jaký vliv mají podle Vás dnes básníci? A co je jejich posláním?

Vliv poezie a básníků opravdu posoudit neumím, a myslím, že to nikdy ani nebyla otázka, která by měla poezii trápit,.

Prostě… Básník je tady nejspíš od toho, aby sledoval svět, aby se tím světem nechával vzrušovat, protože jedině tak může, možná, dojít k jakémusi jinému druhu poznání – poznání které Vám nezprostředkuje věda, technika, učebnice, právo… poznání, které míří k tomu, kdo vlastně člověk ve skutečnosti je. A takové poznání je hrozně cenné, ale možná až na ten druhý pohled.

Pokud se vám svět smrskne na čísla, a jakýsi ekonomický a tělesný blahobyt, v takovém prostoru nepotřebujete poznání, které přináší poezie. Ale jestliže Vám jde o to, abyste na světě byla smysluplně, abyste na světě byla pro někoho, s někým, tak potom je to docela podstatný způsob, jak se ve světě orientovat.

A to, že básnictví dnes nehraje prim, že s básníky nejsou rozhovory, že se básníci nevyskytují na prvních stránkách novin, mě nijak neděsí, a myslím, že je to docela v pořádku, a souvisí to s tím, že taky vnímat a číst poezii představuje určitý nárok na člověka a znamená to, že čtenář musí mít svůj svérázný talent – proto je čtenářů poezie tak málo.


Mluvil jste o poznání – může člověk skutečně dojít nějakého poznání, a pokud, co potom? Má pak pro člověka ještě smysl žít?

Tak zaprvé, k určitému poznání se myslím dojít dá, ba dokonce je to, myslím, i docela cenné, k nějakému poznání dojít. A jestli pak má smysl žít? Bez pochyby ano, protože tohle poznání sice možná člověka dělá na první pohled smutnějším, protože mu víc věcí dochází, intenzivněji na něj naléhají, a odtud možná třeba ten sklon k pití.

Na druhou stranu, přes tohleto poznání se nějak intenzivněji můžete přiblížit k naději, k pravdě, k těm chvílím, kdy člověk není šťastný, ale je naplněný, a má pocit, že takhle se dá v životě existovat.


Co je podle Vás důležitější? Aby básník promlouval k veřejnosti, snažil se ji svým dílem nějak zasáhnout, možná poučit, nebo aby psal hlavně sám pro sebe a nechal na lidech, co si z jeho díla odnesou?

Já myslím, že vždycky je to obojí. Těžko si dokážu představit báseň, která by nevycházela z nějakého osobního prožitku, ať už radostného, nebo děsivého. Nepodceňoval bych fakt, že poezie svým způsobem terapeutickým jednáním je. Na druhou stranu nesmí v tomhle rozměru zůstat. Nemůže zůstat jenom deníčkem, kterým si léčíme svoje osobní mindráky.

Pak totiž přichází ta další podstatná práce, vzít ten svůj vnitřní vzkaz, potěžkat ho, zabydlet nějakými přesnými slovy tak, aby se můj konkrétní, osobní prožitek mohl stát i zprávou pro ty ostatní. A to třeba i zprávou, která může v jisté chvíli být i pochodní, za níž lze jít, a která v nějaké nastalé tmě může posvítit na cestu, což je myslím v něčem dost podstatné.


Často býváte spojován s Petrem Hruškou. Existuje nějaký druh básnické rivality, nebo je básník člověk, který je schopen diskutovat bez zášti a nad závist se povznést?

V tomhle můžu mluvit jenom za sebe. V tom rybníku českém, literárním, se samozřejmě už nějakou dobu pohybuju, a je to opravdu tak, že té zášti v takovém prostředí není málo. To je nedobrá zpráva, ale nedá se prostě zamlčet a nebudu tady tvrdit, že je to všechno krásné a společnost, ve které se všichni výborně baví. Tak tomu není.

Na druhou stranu já a celá řada přítel, které mám, dokážeme úplně klidně mluvit o textech jiných, nebo o textech svých tak, jak pokládáme za správné. To znamená, že i s tím Petrem si dokážeme vjet do vlasů, dokážeme se pohádat, stejně jako dokážeme souhlasit a hádat se zase s někým jiným. Ale hádka, stejně jako smíření, patří k životu obecně, a není proto překvapením, že se nachází i v tom literárním.

Pokud nějaká rivalita – a ta je hloupá – existuje, tak se teď znova tvoří jakási rivalita mezi určitými časopisy, kde najednou místo argumentace, proč je konkrétní báseň dobrá, nebo špatná, přichází klasifikace. To znamená „Ty jsi z Brna, takže jsi špatný básník", nebo „ty jsi z Ostravy, takže jsi špatný básník", a „já jsem z Psího vína, takže jsem dobrý básník".


Můžeme shledat nějakou podobnost mezi dnešní básnickou scénou a některou v minulosti?

Myslím, že v českém prostředí určitě ne. V českém prostředí žijeme dobu, která je pro poezii vlastně úplně skvělá. Poprvé snad od té doby, co se česká poezie píše, na ni nejsou kladeny žádné jiné, než estetické nároky. To je úžasná výhoda.

V předchozích epochách poezie vždycky plnila ještě nějakou funkci další. Ve středověku funkci náboženskou, v devatenáctém století jakousi nacionálně-uvědomovací, pak sehrála svou roli jako součást propagandy a vlastně až po roce 89 se jí najednou otevřelo to obrovské, krásné pole svobody.

Je pravda, že zhruba před nějakými deseti lety byl jakýsi pokus, znova poezii zaúkolovat a nějaký úkol jí přidat, pojmenoval se dost nešťastně jako angažovanost, a měl spočívat v tom, že z básně se měla stát standarda nového pokroku, a báseň se měla starat o sociální rozdíly, a tepat politickou situaci.

Jsem rád, že se snad prokázalo, že toto není cesta. Že dobré básně, které mají potřebu tepat do současné společnosti, zaplaťpánbůh vznikly, ale stejně tak vznikly krásné, intimní zpovědi a obojí má stejnou váhu.


Vrací se podle Vás tzv. „underground", nebo ve skutečnosti nikdy nevymizel.

Já jsem přesvědčen, že underground nikdy neskončil, pokud mu rozumíme jako hnutí, jakémusi nezávislému sdružení lidí, kteří nechtějí dělat věci proti něčemu, ale kvůli něčemu.

To znamená lidi, kteří vyznávají určité hodnoty, k těm hodnotám patří absolutní svoboda, nezbytnost dělat věci doopravdy, potřeba spojovat tyhlety věci, tak jak je člověk dělá, i se svým osobním životem… Tedy to, co Magor nazýval zběsilostí a pokorou, tak takový underground nezmizel.

Ale underground jako nálepka, jako hudební, nebo básnický způsob psaní, underground jako značka na trhu, tak ten… ten asi už mrtvý je.


Mohou se dnešní básníci setkat s nějakou formou politické nepohodlnosti?

Já myslím, že se s ní setkává celá poezie. Začalo to někdy v druhé polovině devadesátých let, se slavnými výroky Václava Klause, který začal tvrdit, že kniha je zboží jako každé jiné, a podle toho by se s ní mělo nakládat, a každý dobrý titul, že se prosadí na tom svobodném trhu a není potřeba ho dotovat.

Pokračovalo to přes nejrůznější vyjádření, třeba i současného prezidenta Miloše Zemana, který mluví o jakýchsi skupinách, nebo elitách, které jsou snad protirežimní. No a potom to jde dál, až k jakési nepodpoře, nebo nechuti podporovat současnou poezii, což není ani vidět na množství titulů, které každoročně vychází, to je velmi slušné, ale spíš na tom, jak se třeba oproti okolním státům staráme o vývoz české poezie.

Tady se vytvořila teze, že česká poezie není konkurenceschopná, že se neumí prosadit jinde, než v Čechách. Ale když potom knihy české poezie vyjdou, tak se ukazuje, že to není tak úplně pravda.

Pozice české poezie jako Popelky je daná i tím, že tady chybí pobídky k překládání. Je to taková ta forma útlaku alla normalizace. To znamená „Klidně si to piš, klidně si to někde potajmu vydávej, ale od státu za to nic nedostaneš, a neočekávej, že by se o tobě psalo v novinách, kdekoliv jinde, tam je to téma zakázané, protože jsme si to zakázali, protože jsme řekli, dopředu, že to nikoho nezajímá, ovšem nás nezajímá, jestli to skutečně nikoho nezajímá. Prostě jsme se rozhodli, že to tak je, a tím pádem žijeme svět bez poezie, a ono nám to i dost pomáhá" – myslím těm politickým elitám, protože poezie taky nutí k přemýšlení, k rozvažování, uvažování o světě… No a takoví lidé se potom daleko hůř oblbují jednoduchými reklamními slogany.


Máte s tím osobní zkušenost?

To naštěstí ne. Takové ty legrační věci na konci 80. let jsou spíš z oblasti humoru, než nějakého útlaku, a ani jsem to nemyslel tak, že by se jednalo o nějakou represi, řekněme… státními složkami. Spíš mi šlo o ten tlak nenápadný, který se vlastně pokouší poezii vytěsnit někam na hranici vnímatelnosti prostě proto, že je nepohodlná jako princip. Jako ten princip nového poznávání světa.


Měla by podle Vás poezie zasahovat do politiky?

To nejvíc závisí na tom konkrétním autorovi. Opravdu – František Halas – ale i dnes byste našla celou řadu krásných básní, které o politice mluví, vstupují do ní… Komunistická Stranan Československá například své pozice získávala i díky básním a básníkům, takže, jestliže má konkrétní autor potřebu vstupovat i do tohoto světa – do světa politiky – nechť to dělá, a nechť to dělá dobře. To znamená ne aby si vzal nějakou politickou tezi, kterou zveršoval, ale aby autenticky potřeboval prožívat jakousi nápravu politického systému.


Teď naopak časopisecky – měla by politika zasahovat do literatury a především, měla by zasahovat do novin?

TO v žádném případě. To se dít nemá a nesmí.


Ale děje

Ale bohužel děje. A je to děsivé. Je to děsivé, protože pokud připustíme, že se rozpustí základní žurnalistické žánry, a především základní žurnalistická etika, tak vytváříme svět, ve kterém stačí mít jenom konkrétní miliony, zaplatit profesionály, a můžete skutečně zblbnout člověka pro cokoliv.


Existují ještě nestranná média?

Myslím, že jich je čím dál méně, a když se podívám na tištěnou produkci, tak mě napadají jedno, možná dvě, u kterých se už stejně někdy cítím, že i tam je nějaké zpochybnění – to by byl třeba Respekt a Týden. U deníků možná Hospodářské Noviny. Takže v tomto smyslu relevantní informace člověk musí nacházet spíš na webových portálech, ale tam je velká smůla, že i když třeba i když je tvoří lidé, kteří jsou zapálení pro žurnalistikou etiku a pravdu, tak jim zase chybí profesionální řemeslo, takže je potom komplikované ty texty číst, protože vlastně nejsou dobře udělané.

Ale i tady se mi zdá, že se rodí první takové buňky žurnalistů, kteří pochopili, že za stávajícího rozložení sil nemůžou nikde s čistým svědomím existovat, a tak věřím, že dřív, nebo později vznikne skupina novinářů, a snad i médium, kde budeme moci se na zpravodajství, ale i publicistiku spolehnout.


Setkal jste se někdy s tím, že by po Vás někdo chtěl článek, recenzi, která by daného člověka, č instituci vyobrazovala v lepším světle?

To se mi v podstatě nestalo, na úrovni zprávy, nebo komentáře. Děje se to samozřejmě na úrovni PR textů, ale to už je prostě vědomé přijmutí věci, je to vlastně součást žánru, ale v tomto smyslu, n který se ptáte, se to vlastně nestalo a doufám, že za to vděčím i své pověsti, protože ví, že bych je s tím poslal někam…


Myslíte, že existuje mezi žurnalisty nějaká hrdost, nebo si lze každého koupit, jen cena se může lišit případ od případu?

Já chci věřit, že ano. Že ještě pořád je dost novinářů, kteří trvají na tom, že nejsou v práci, ale že to, co vykonávají, je jejich povolání. To znamená že je to nějaký úkol, za který nejenom berou peníze, ale kterým také vysílají nějaký vzkaz do společnosti. Jedním z nich je třeba  Adam Drda z Revolver Revue a našlo by se takových jmen asi povícero.

Takže pořád věřím, že ještě skupinky těch věrných tady jsou, ale obávám se také, že se opravdu zmenšily už na takovou hranici, kdy teď bojujeme o to, jestli vůbec budou životaschopné, nebo zcela zaniknou.


 Jak vnímáte bulvár? Má své opodstatněné místo ve světě, nebo je to jen plýtvání papírem?

Bulvár by měl své místo na světě, kdyby se ovšem mohl vymezovat vůči regulérním, nebo chceme-li konzervativním, nebo tradičním novinám. V Čechách, v mediálním prostředí, je obrovský problém v tom, že můžeme vlastně maximálně hovořit o větší, nebo menší míře bulváru, ale těžko můžeme mluvit o nějakých klasických novinách, a proti nim bulváru.

Tím, že vlastně bulvár je skoro všechno, tak to, co se ještě označuje jako bulvár, už jde doopravdy za hranici jakéhokoliv vkusu.


Každý má občas s někým neshody – míváte Vy třeba tendence poukázat ve svých pracích na někoho, kdo Vám tak říkaje „leží v žaludku"?

To se stává docela často, ale já nikdy – nebo doufám, že niky – nepíšu o tom, když mi někdo konkrétní leží v žaludku, ale když mi konkrétní jeho čin leží v žaludku. Konkrétní projev, konkrétní báseň, konkrétní výkon, konkrétní nakladatelská činnost. Pak ano. Takových textů jsem napsal řadu. Ale člověk jako takový, to si myslím, že ani nepřísluší žurnalistice, aby soudila. Aby soudila kvality člověka, to budou dělat jiní.


A vy osobně se setkáváte s tím, ž byste byl někomu trnem v oku? Jak na to reagujete?

To se mi stává docela často. Teď konkrétní případ, když loni se zveřejnilo, že budu dávat dohromady takovou prestižní ročenku „Nejlepší české básně 2016", tak ještě jsem neudělal ani čárku na té práci, ještě jsem nepřečetl jedinou báseň, která by tam případně mohla patřit, a už jsem četl na sociálních sítích projevy typu „Au au au, to bude strašné! No děsivé! Hrůza nás potkala!", takže to se děje běžně.

Já jsem si zakázal na to reagovat z jednoho prostého důvodu: Myslím, že se tady otevírá pole pro diagnózu určité nemoci. Když totiž tihle lidé s vámi mluví v osobním kontaktu, tak jsou jako míliové, nemají žádný důvod s vámi nesouhlasit, povídají si přátelsky, zdá se, že všechno je v nejlepším pořádku. Potom si zasednou doma před počítač, a jako by pan Hyde nad nimi převzal najednou vládu, a začnou chrlit takové nesmysly, že to lze snad jen se smíchem citovat, ale rozhodně se proti tomu nedá nějak vymezovat, protože většinou v těch textech i schází jakákoliv argumentace, takže vlastně ani není s čím se přít, jenom si na dálku na to dát štamprli a říct „Jenom si to užij".


Do jaké míry se Vaše psychické rozpoložení odráží ve vaší tvorbě?

No tak to já asi úplně posoudit neumím, (se smíchem) ale myslím, že dost. Myslím, že dost, pokud jde o básně, povídky, fejetony, a doufám, že vůbec ne, pokud jde o literární kritiku a literárně vědné studie. Ono v těch prvních případech jsou to hnací motory pro takové texty, v tom druhém případě může to rozpoložení spíš zakrýt nějakou přesnost, nebo jasnost formulace.


Sdílet článek YCube: Rozhovor s Jakubem ChrobákemYCube: Rozhovor s Jakubem ChrobákemYCube: Rozhovor s Jakubem ChrobákemYCube: Rozhovor s Jakubem ChrobákemYCube: Rozhovor s Jakubem ChrobákemYCube: Rozhovor s Jakubem ChrobákemYCube: Rozhovor s Jakubem ChrobákemYCube: Rozhovor s Jakubem ChrobákemYCube: Rozhovor s Jakubem ChrobákemYCube: Rozhovor s Jakubem ChrobákemYCube: Rozhovor s Jakubem ChrobákemYCube: Rozhovor s Jakubem ChrobákemYCube: Rozhovor s Jakubem ChrobákemYCube: Rozhovor s Jakubem ChrobákemYCube: Rozhovor s Jakubem ChrobákemYCube: Rozhovor s Jakubem Chrobákem