Krásy stověžaté Prahy

06. listopad 201715:11Autor Fialová Alžběta

Krásy stověžaté Prahy

Jedna věž tady, jedna věž tam, věže všude kam se podíváš. Aneb třídenní pobyt v Praze.


Skoro na konci října, ale vlastně ne úplně na konci, jsme se v milém doprovodu pana učitele Machálka a paní učitelky Lušovské vydali, my, třída P4.C, na třídenní exkurzi do krásné a honosné Prahy.



Ve vlaku jsme všichni byli jako na jehličkách, poblouzněni nadšením a očekáváním, vzrušeně jsme si mezi sebou špitali, co nás v Praze asi čeká. Pan a paní učitelovi se po několika minutách cesty odebrali do jídelního vozu, kde přečkali celý zbytek jízdy.
Cesta tam byla fajn, až na to, že mé oči byly celou dobu zatěžkány únavou, kterou způsobilo brzké vstávání. Myšlenka na zdřímnutí byla sladká a silná, avšak vlak byl plný lidských stvoření, kteří si zřejmě v záchvatu šílenosti řekli, že ten pravý čas na hlasité blábolení a konverzování bylo právě tehdy, asi pár minut po půl osmé. 
Jelikož můžeme přetočit čas, tak se zázračně přesuňme o pár hodin později, kdy už stojíme před malým, avšak útulným hotelem, či snad penzionem?, který bude na následujících pár dní náš domov.
Člověk sotva odloží tašky, stihne se porozhlédnout, kde to vlastně bude spát a už je zase popoháněn, že prý se to všechno musí stihnout. 
I přesto, že jsme byli znaveni pouhou cestou do Prahy, jsme se vydali prozkoumávat krásy Prahy. Co však nebylo krásné, bylo každodenní cestování natřískanou tramvají, ve které měl člověk problém ustát na obou nohou, a ne ještě na to tak dýchat čerstvý vzduch. 


Náplavka, Prašná brána, Karlův most, to je taková klasika, kterou mnoho z nás vidělo už několikrát. Avšak co bylo doopravdy dechberoucí, byla návštěva Národního divadla, kde vše působilo velmi slavnostně, královsky, vše se blyštilo zlatem a já měla nutkavý pocit menšího odcizení ve svých napůl roztrhaných džínách a s rozcuchanými vlasy.
A to nás ještě večer čekalo jedno divadlo, které bylo sice také velmi krásné, avšak postrádalo to něco. 
Když jsme se o pár hodin později opět vynořili z našich hotelových komnat, vystrojení a namalovaní, učesaní a voňaví, naší další zastávkou bylo Divadlo na Vinohradech, kde na nás čekalo představení Pygmalion.
Po přečtení krátkého úryvku na Internetu jsem z toho byla docela na vážkách, na hodně velkých vážkách, avšak zpracování bylo velmi dobré a zajímavé.


Druhý den byl ve znamení Petřínské věže. Ajaj. A jelikož je štěstí vždycky na naší straně, ten týden probíhaly opravy na lanové dráze, která vede krásně až nahoru. Takže mnozí z nás naplnili plíce nikotinovým kouřem a šlo se nahoru. A že se teda šlo, hodně těžko. Byla zima a zataženo, nepříjemná mlha všude kolem nás, někteří z nás měli plíce až v krku. 
Moc jsem toho teda neviděla, jelikož věž byla ponořena do bělostné mlhy, avšak věž to byla hezká. Dokážu říct, že by byla ještě hezčí zahalena sluncem.
Nohy nás bolely až za krkem, mezi námi kolovala možná jedna či dvě láhve vody, a to jsme toho měli ještě hodně před sebou. Jako třeba Pražský hrad. Lidí jako na tržišti, všichni vám strkali foťáky a kamery do obličeje a vy jste si museli dávat sakra velkého majzla, abyste někomu omylem nepřišlápli dítě nebo nevešli do záběru. I přesto, že jsme byli unavení a hladoví, panovala mezi námi veselá nálada a dokonce se dalo příjemně konverzovat i s kantory. 
Večer, to už jsme byli napapaní a odpočatí, jsme se vydali na Křižíkovu fontánu. A to byla vskutku nádhera. Nejznámější hity Michaela Jacksona se prolínaly spolu s úžasnou vodní show, která hrála všemi barvami a tvary. Celou dobu jsem seděla jako přimrznutá k lavici, avšak nevím, jestli to bylo tím úžasem a nebo jsem tam fakt v té zimě přimrzla. 


Třetí den přišel rychleji, než jsme si všichni mysleli a na nás pomalu začalo dopadat smutné zjištění, že onoho dne v odpoledních hodinách odjíždíme. Dopoledne jsme se vydali na Vyšehrad, kde jsem asi po deseti minutách zkoumání zjistila, že jéé, já už jsem tam vlastně jednou byla. Prošli jsme si hřbitov nejznámějších umělců, marně se snažili zavzpomínat, které z nich známe z hodin literatury, a pomalu se vydali směrem k dalšímu stanovišti: Neviditelná výstava. 
To byla taky sranda. Dokud jsme nezjistili, že budeme v úplné tmě zavřeni celou hodinu, bez toho, aniž bychom věděli, kam jdeme, kde jsme, co děláme, kdo tam s námi je. Vůbec nic. Sranda, že?
I přesto, že to bylo asi prvních deset minut (čtěte: celou hodinu) docela nepříjemné a já místy měla pocit, že dostanu panický záchvat, zatímco jsem se vystrašeně držela za rukáv kohokoliv, kdo byl přede mnou, uvědomila jsem si, jak moc to mají nevidomí lidé těžké. Jak moc můžeme být vděční za to, že můžeme vidět vše kolem nás, všechny krásy světa.


A třeba i krásy Prahy. 


Sdílet článek YCube: Krásy stověžaté PrahyYCube: Krásy stověžaté PrahyYCube: Krásy stověžaté PrahyYCube: Krásy stověžaté PrahyYCube: Krásy stověžaté PrahyYCube: Krásy stověžaté PrahyYCube: Krásy stověžaté PrahyYCube: Krásy stověžaté PrahyYCube: Krásy stověžaté PrahyYCube: Krásy stověžaté PrahyYCube: Krásy stověžaté PrahyYCube: Krásy stověžaté PrahyYCube: Krásy stověžaté PrahyYCube: Krásy stověžaté PrahyYCube: Krásy stověžaté PrahyYCube: Krásy stověžaté Prahy