29. leden 201809:01Autor Ondruchová Denisa
Tak už nás to taky dohnalo. Ples 2018 je za námi a já bych o tom ráda napsala pár vět o tom, jak jsem tento ples prožívala já.
Čím bych začala.. Měla jsem představu krásných krajkových
tmavomodrých šatů s tříčtvrtečními rukávy, prostě šaty mých snů. Ve
zkratce: modré šaty nebyly, musela jsem na sebe dostat, i přes můj očividný
odpor, růžové šaty na ramínka. RŮŽOVÉ.ŠATY.NA.RAMÍNKA, prosím pěkně! „Vemte si
je, vypadáte úžasně" pronesla paní, která mi pomohla s výběrem. Tak tam
stojím, koukám, a koukám, a stále nic jiného než slovo „ježiši" mě nenapadalo.
Nechápu to, ale paní byla tak přemlouvavě nadaná, že jsem si je nakonec vzala.
Týdny ubíhaly, holky ukazovaly své krásné šaty, jedná modré,
druhá černé, tmavě červené a všechny šaty se mi líbily, jen ne ty moje.
Propadala jsem depresi. Spoléhala jsem na šikovné ručičky kosmetičky a
kadeřnice, že ze mě udělají normálního člověka. Den D byl tu a já nespala už od
5, i když jsem zůstala doma, ať se vyspím, ať mám sílu! Od rána mě doprovázela
určitá nervozita. Podělám vystoupení, někdo mi šlápne na šaty, roztrhnu je,
zaplatím milion na spravení šatů, budu vypadat jak exot, nezhubla jsem ani
kilo, NIKAM NEJDU!!!
Hodina H, minuta M, já jsem ready. Jsem hodně nervózní, máme
hodinu cesty před sebou, a mail od třídní, že řádí sněhové kalamity a že máme
vyjet včas, mě moc neuklidňuje. A řeknu Vám, sedět hodinu v autě
v těch upnutých šatech…Nic moc teda.
Konečně jsme tady, zima jak na Sibiři, ale jsme tu. Vejít do
kulturáku pravou nohou, protože je to náš večer, nádech, výdech. Nervozita se
musí zapít a děvčata z plesové společnosti mě zachránila, protože vítala
hosty panáčkem slivovice. A jak to zahřálo v žaludku. Rovnou kopnu dvě.
Však na zdraví, ne?
Naše třída je první, takže o to větší nervy. Kde je Kevin?
Kde je ten vozík?? Božeee! „Dámy a pánové, teď se Vám představí třída P4.B." Vlastně
to je taková hezká nervozita, je to Vaše chvíle, Vaše půl hodina, koukejte
všichni na nás, protože my jsme super třída. Po vystoupení se otřepeme a přestaneme
se bát ukázat se. Když jede naše video, dojímáme se. Tolik úsilí a práce, a
hlavně, domluvili jsme se. Všichni se smějeme,
jak si ze sebe umíme udělat legraci. Nástup probíhá, podle mě, fantasticky,
všichni si to užívají, všichni tančí. Nechtěli jsme žádný dojáky, žádný pláč,
žádný konec není, to je teprve začátek. Tu šerpu dostáváme nakonec opravdu
všichni, fotka s třídní, dárečky, hromadné focení. A najednou se všichni rozprchli.
Byl to chaos. Tolik věcí jste chtěli dělat, ale jakoby se
hodiny proměnily na minuty. Najednou bylo po vystoupení, a já neviděla ani
jedno, což mě mrzí, ale opravdu jsem nechápala, jaktože je tolik hodin. Možná
ty čtyři panáky „Jégra" udělaly své.
Abych řekla pravdu, pak už byl nástup, další přípitek
alkoholem, půlnoční překvapení, a pak přesun do klubu, ale to mám jen takové
mlživé vzpomínky. Mojito, Despacito, Sachy zvrací, Na zdraví!, Na maturitu!,
kde mám tašku, kde je Pavla?? Však to znáte.¨
Díkybohu jsem se probudila ve své posteli.
Bylo to legendární.
Díky P4.B, miluju Vás.
FOTO: Jabub Švagera a Jan Rohlík
Jakou známku dáte Maturitnímu plesu 2017-18?
