Rozhovor s Milanem Řezníčkem

12. duben 201806:04Autor Jordanová Lucie

Rozhovor s Milanem Řezníčkem

Milan Řezníček neboli Rádiový Míla je známým moderátorem z hitrádia Vysočina, kde působí již od roku 1997. Je to člověk, který je neustále pozitivně naladěný a bere věci s nadhledem. Je to velmi milý a mladý pán, který má rád cestování, přírodu, divadlo, kino a svou rodinu. Říká, že nejztracenější den našeho života je den, kdy jsme se nezasmáli. Milan umí krom skvěle pohotového moderování i spoustu animačních programů a tanečků pro děti.


Ahoj, jaké tři povahové rysy tě nejvíce vystihují?
Ahoj, tak myslím si, že dobrá nálada, veselej a možná i někdy střeštěnej.


Která vzpomínka na dětství ti nejvíce utkvěla v paměti?
Jé, tak těch vzpomínek bylo strašně moc, ale myslím si, že asi stejně jako každý dítě, moc rád vzpomínám na prázdniny u babičky. A já jsem měl super dvě babičky. U jedné babičky jsem býval se ségrou mnohem víc, takže vzpomínám moc rád na to, když jsme u ní bývali, a když jsme měli takovou partu u baráku, se kterou jsme podnikali spoustu různých věcí a hráli jsme na schovku, jezdili jsme na výlety, lezli jsme po stromech, přemlouvali jsme babičku, aby nás nechávala venku, i když byla už tma. Takže asi na prázdniny u babičky moc rád vzpomínám.


Bylo tvým snem se vždycky stát moderátorem, když někdo chtěl být popelář nebo třeba doktor?
Nevím, jestli jsem chtěl být já někdy popelářem, pamatuji si, že když jsem byl malej, tak jsem chtěl být učitelem a doma jsme si se ségrou hráli, že jsme si navzájem dávali písemky a opravovali jsme si potom ty sešity, takže jsem chtěl být asi učitelem, to mě drželo hodně dlouho. Pak možná přišlo něco jiného, jako já jsem kdysi potom začal koketovat i s divadlem, takže jsem ochotnicky hrál divadlo, dokonce jsem si zkusil napsat i hru a zrežírovat hru a nějakým způsobem jsem se potom k tomu rádiu dostal k tomu moderování, takže mým snem v dětství to nebylo.


Zažil jsi v období studií nějaký trapas nebo úlet?
No, trapas nebo úlet. Já moc rád vzpomínám na to, my jsme vlastně na střední škole v Jihlavě pořádali takový studetský slavnosti Majálesy. To jsem pořádal asi sedm let po sobě a měl jsem úplně super partu lidí, která byla kolem mě, ať už to byli moji spolužáci nebo kamarádi, ségra, kteří mi s tím pomáhali, že jsme vlastně organizovali takový obrovský akce, kdy do toho bylo zapojeno několik středních škol, kdy šel průvod městem a na náměstí byla velká sláva, večer byla ještě taková taneční zábava a byla to taková monstr akce, na tu dobu, kdy jsme to pořádali a kdy jsme vlastně studovali tu školu. Dokonce ty první roky za nás mít zodpovědnost naše učitelky, protože nám ještě nebylo 18, tak za nás zodpovídaly, abychom neudělali žádnej průšvih. Tak na to moc rád vzpomínám.


Jaká byla tvoje první zkušenost s moderováním?
Zkušenost s moderováním, to si myslím, že asi sahá do toho dětství, když jsme trávili ty prázdniny u babičky, tak my jsme vedle baráku měli, my jsme tomu říkali suťák, což bylo takový místo, kde byly schody, a kde se dalo sedět, my jsme tam hrávali divadlo, a tenkrát jsme si vymýšleli různý zábavný pořady, kdy jsme byli rozdělení na družstva a soutěžili jsme proti sobě a v televizi tenkrát dávali Hry bez hranic, tak my jsme se nechali strašně inspirovat tady touhle hrou a soutěžili jsme proti sobě a já jsem to kdysi ještě s někým moderoval. Takže si myslím, že asi ty začátky byli právě tady v tom dětství u té babičky v tom baráku.


Moderuješ i spoustu dalších akcí, takže které jsou tvoje nejoblíbenější nebo na které chodíš nejradši?
Musím říct, že ten záběr těch akcí je opravdu veliký. Ať už jsou to maturitní plesy, ať už jsou to nějaký firemní akce, firemní večírky, ať už jsou to dětský dny, karnevaly, je toho strašná sposta. A já teda mám moc rád ty dětský akce, protože mám ještě s jedním kamarádem takový kouzelnický vystoupení, se kterým vlastně během školního roku jezdíme po školkách a po školách po prvních stupních, takže já mám moc rád ty dětský dny. Na víc jsem moc rád, že jsem se dostal, vlastně s těma dětma dělám i animátorský soutěže, vlastně s těma dětma tancuju a musím říct, že v tomhle tom je takovým mým velkým vzorem Michal Nesvatba, kterýho obdivuju, na to kolik Michalovi je, tak jak prostě dokáže ty děti pobláznit kam přijede a v tom před ním smekám. Takže asi ty dětský akce, ale každá akce má něco do sebe a na každý akci poznáš někdy někoho novýho, naučíš se nový věci. Musím říct, že mám rád určitě moderování venku, protože to moderování venku tě naučí mnohem víc, než to, když sedíš v tom studiu, protože tam si na to zvykneš, tam se občas může stát, že ti třeba nehraje písnička, musíš na to zareagovat, ale venku musíš zareagovat na to, když někdo nepřijde, když se někdo opozdí, když se někde něco stane a musíš to zachránit, aby to nikdo nepoznal, takže mám určitě moc rád ty akce venku. A ty mě hodně naučily.

 


,,Nejstrašnější den našeho života je den, kdy ses nezasmál"

 


Jsi pověrčivý? Nebo máš nějaký talisman, který před každou akcí si bereš sebou nebo něco co často před akcí děláš?
To jsi mě teda teďka celkem zaskočila tady touhle otázkou. Talisman asi žádný nemám. To si myslím, že ne. Mám takovou tu zdravou trému. Když vlastně než vkročím na to pódium, než vkročím mezi ty lidi, tak je samozřejmě člověk takovej i lehce nervózní. A myslím si, že ta zdravá tréma je potřeba, protože kdyby ta nervozita nebyla, tak je něco špatně, takže jsem tak lehce nervózní, jak ty lidi zareagujou, jak mě příjmou, ale jakmile vkročíš na to pódium, jakmile řekneš první slovo, první větu, tak to ze mě spadává a pak už je to paráda.


Takže moderování je právě to co tě nejvíc naplňuje?
Určitě. Určitě a jak jsem říkal, je to prostě super práce, při který poznáš nový lidi, zajímavý lidi a dostaneš se prostě i na zajímavý místa, na který se prostě jen tak nepodíváš, protože když moderuješ někdy nějakou akci pro nějakou firmu, tak se podíváš prostě tam, kam se doustanou třeba jen ti zaměstnanci. Tak v tomhle je ta práce super určitě.


Co třeba sport. Máš rád sport?
No, sportu jsem kdysi dával víc, než mu dávám teďka, i když pravda, snažím se hýbat, i když při těch karnevalech, při těch animácích toho pohybu mám až, až, ale dokopal jsem se k tomu, že jsem začal teď, od Novýho roku, chodit do posilovny. Takže domluvil jsem si osobní trenérku, takže chodím třikrát týdně cvičit, abych se udržoval v kondici. A kdysi, když jsem se tomu sportu věnoval, tak jsem, když jsem byl na základce, dělal basket, dělal jsem volejbal, takže nebyl jsem úplně jakoby takový dítě, který sedí doma a nic nedělá. Tak tyhle ty dva sporty jsem dělal. No a pak jsem prostě lítal všude možně kolem baráku.


Co třeba adrenalinový sport? Třeba Bungee jumping nebo něco podobného.
No Bungee jumping jsem přemýšlel, že bych do něj šel. Přemýšlel jsem kdysi i o Tandemovém seskoku, ale možná čím je člověk starší, tím má o sebe větší strach. Já jsem teda kdysi vyzkoušel, a to si myslím, že adrenalinový sport je taky, vodní lyžování. Vodní lyže byly super. A vyzkoušel jsem let horkovzdušným balónem. A to byla nádhera, kterou můžu doporučit úplně všem. A když letíte za večera, když sluníčko zapadá a ti ptáci zpívají potom když přistanete a projdete si potom tím křtem, když letíte poprvé, tak to je něco nezapomenutelnýho.


Máš nějaké motto, kterým se řídíš?
Já si tak jakoby říkám, a spousta lidí si říká, jak je možný, že když mě potkají, tak se usmívám, že mám dobrou náladu a já mám takový motto, že: ,,Nejstrašnější den našeho života je den, kdy ses nezasmál". Takže já se snažím usmívat. A vždycky, když se člověk usmívá, a když má dobrou náladu a nějakým způsobem se tím snaží nakazit lidi kolem sebe, tak oni ti to vracejí potom zpátky a máš tu dobrou náladu i díky nim, takže asi usmívat se a brát život s nadhledem.


To si taky myslím. A jaký máš životní cíle?
Tak určitě být zdravý a určitě aby byli zdraví lidi kolem mě, který mám takový ty nejbližší. To si myslím, že úplně nejvíc, když tady tohle to je a máš takovou tu pohodu a ten klid doma, tak potom se ti daří i v té práci a nemusíš přemýšlet nad tím, co se kde děje. Takže dělat práci, která mě baví a určitě být zdravý a to nejen pro sebe, ale i pro ty moje nejbližší.


Máš na závěr něco, co bys chtěl sdělit našim posluchačům z Kostka rádia? Nebo nějakou radu?

Radu, no, já bych možná vzkázal to, co už jsem říkal s tím úsměvem, že ať se lidi na sebe usmívají, ať neberou některý věci úplně vážně. A já si říkám, že je to taková moje životní filozofie, že nic se v životě neděje úplně náhodou. Že všechno v životě má nějaký smysl a i když to člověk někdy úplně nevidí a možná ho to někdy může bolet, může být naštvaný, tak s odstupem času potom pozná, že to nějaký smysl mělo, a že tě to vlastně posunulo někam, kam ses měla posunout. Když se někdy nebude dařit, tak jak si představujete, tak zatněte zuby, běžte dál, protože je to to nejlepší, co se mohlo stát. 

Sdílet článek YCube: Rozhovor s Milanem ŘezníčkemYCube: Rozhovor s Milanem ŘezníčkemYCube: Rozhovor s Milanem ŘezníčkemYCube: Rozhovor s Milanem ŘezníčkemYCube: Rozhovor s Milanem ŘezníčkemYCube: Rozhovor s Milanem ŘezníčkemYCube: Rozhovor s Milanem ŘezníčkemYCube: Rozhovor s Milanem ŘezníčkemYCube: Rozhovor s Milanem ŘezníčkemYCube: Rozhovor s Milanem ŘezníčkemYCube: Rozhovor s Milanem ŘezníčkemYCube: Rozhovor s Milanem ŘezníčkemYCube: Rozhovor s Milanem ŘezníčkemYCube: Rozhovor s Milanem ŘezníčkemYCube: Rozhovor s Milanem ŘezníčkemYCube: Rozhovor s Milanem Řezníčkem